Proč byli Američané v Koreji poněkud úspěšnější než ve Vietnamu?

Díval jsem se nedávno v televizi na dokument o korejské válce, která proběhla začátkem padesátých let minulého století, a přimělo mne to k jistému zamyšlení. 

Proč se po jejím skončení Spojeným státům a demokratickému světu všeobecně na rozdíl od té ve Vietnamu podařilo alespoň jižní část ubránit před agresivní severní částí, podporované sousední Čínou (a částečně i tehdejším Sovětským svazem)?

První, co člověka napadá, je samozřejmě skutečnost, že Vietnam, nacházející se v tropickém pásmu Země, je porostlý hustou a nepřehlednou džunglí, v níž se americké armádě jen těžko bojovalo proti nepříteli, který byl tak říkají všude a nikde. Právě z tohoto důvodu ostatně rozprašovala jejich letadla na jeho území defoliant zvaný Agent Orange, likvidující bujnou vegetaci.

Dalším důvodem – který tak trochu souvisí s tím předchozím - by mohlo být, že v Koreji byla protivníkem pravidelná armáda v té době již samostatného státu, tedy Korejské lidově demokratické republiky, a později vojáci z Číny, oficiálně tedy označovaní za „dobrovolníky“. Naopak v jižním Vietnamu šlo především o místní partyzány, pohybující se mnohem flexibilněji z místa na místo (píšu „především“, protože mám dojem, že jim částečně pomáhali i příslušníci ozbrojených sil Vietnamské demokratické republiky nacházející se v severní části země).

Svou roli ale možná sehrál i „časový faktor“. Někteří z amerických vojáků nasazených v Koreji se totiž asi účastnili i druhé světové války, která skončila jen o pět let dřív, takže měli značné bojové zkušenosti, zatímco konflikt mezi Spojenými státy a příslušníky guerillových jednotek zvaných Vietkong začal až po téměř dvaceti letech od svržení atomových bomb na Japonsko.

Za důležitý faktor bych zřejmě označil i rozdílnost obou mužů stojících v obou těchto válkách v čele druhé strany. Zatímco tehdejší vůdce Severní Koreje byl obyčejný gangster (v knize o dnešním nejvyšším představiteli země, jeho vnukovi Kim Čong-unovi, kterou právě vydává nakladatelství Albatros, se například píše, že přítomné sovětské generály, rozhodující v druhé polovině čtyřicátých let, koho navrhnou na hlavu nově vzniklého státu, si Kim Ir-sen získal nabízením prostitutek), v případě jeho vietnamského protějšku, tedy Ho Či-mina, šlo podle nejen mého názoru o inteligentnějšího člověka disponujícího dokonce i jistým charismatem, i když odmítal, aby se v řízení společnosti střídalo více politických stran. (Vzpomínám si, že když jsem v druhé polovině šedesátých let žil v Londýně, konaly se tam demonstrace proti válce ve Vietnamu a jejich účastníci přitom skandovali mimo jiné „Ať žije strýček Ho!“).

Úvaha nad tím, kdo boje proti Američanům řídil, mne také přivádí k myšlence, zda jednou z příčin, proč v Koreji Spojené státy alespoň „něco zachránily“, jelikož zdejší ozbrojený konflikt skončil patem, nemůže být skutečnost, že jejich akcím velel generál Douglas MacArthur, veterán druhé světové války, který se ve chvíli, kdy bylo nejhůř, protože ovládali už jen malou část poloostrova, rozhodl zaútočit na týl protivníka a tím nepřítele zcela rozhodit (jiná věc samozřejmě je, že proti němu chtěl použít atomovou bombu - tady se jeho nejvyšší nadřízený, tedy prezident USA Harry Truman, ukázal být moudřejším). Vůbec si na druhé straně nevybavuji, koho v tom následujícím desetiletí vláda ve Washingtonu pověřila vedením bojů proti příslušníkům Vietkongu, což možná také o něčem vypovídá.

V této souvislosti se ovšem nedá ani vyloučit, že Vietnamci jsou prostě lepšími vojáky než Korejci, těm přece nakonec museli přispěchat na pomoc jejich kolegové ze sousední Číny.  

Další příčina alespoň částečného úspěchu Američanů v Koreji, domnívám se, pak spočívala ve skutečnosti, že tam s nimi bojovali i příslušníci dalších západních armád, všichni navíc pod hlavičkou Organizace spojených národů, kde byl ozbrojený postup proti Korejské lidově demokratické republice v důsledku bojkotu hlasování v Radě bezpečnosti ze strany SSSR (který protestoval proti tomu, že Čínu zde tehdy ještě zastupoval Tchaj-wan) schválen. Naproti tomu ve Vietnamu už v tom byly Spojené státy tak říkajíc „samy“, i když mám dojem, že jim pomáhali například vojáci z Austrálie.

Ve Vietnamu Američané prohráli na celé čáře možná i proto, že jejich protivníka podporoval Sovětský svaz, jehož zbraně byly asi přeci jen kvalitnější než ty v rukou čínských dobrovolníků (do Koreje, pokud se nemýlím, poslal Stalin jen piloty se stíhačkami MiG). Ale v tomto případě už opravdu spekuluji a budu rád, když mne případní čtenáři tohoto blogu opraví.

V televizním dokumentu, o němž se zmiňuji v úvodu, se také uvádělo, že řada Korejců během války mezi oběma částmi poloostrova prchala ze severu na jih (některé, jak autoři pořadu s rozhořčením uvádějí, přitom američtí vojáci stříleli, protože si nebyli jisti, zda nejde o špiony vyslané z KLDR). O tom, že by takovýmto směrem utíkali nějací obyvatelé Vietnamské demokratické republiky, nic nevím, jen to, že její nejvyšší představitel Ho Či-min posílal Vietkongu na pomoc i příslušníky své vlastní pravidelné armády. To mne přivádí k domněnce, že zdejší válku Spojené státy zcela prohrály, protože Jižní Vietnam byl jako stát velmi zkorumpovaný, rozhodně víc než Jižní Korea, i když v případě jejího prvního prezidenta I Sung-mana šlo pravda o vládce velmi autokratického.

Snažil jsem se v předchozích řádcích přijít na to, proč Američané ve Vietnamu na rozdíl od Koreje vojensky vůbec neuspěli, a nemohu se v této souvislosti závěrem nezmínit i o obrovském hnutí veřejnosti proti válce v první z obou jmenovaných zemí v samotných USA, konkrétně poté, co se začala vyvíjet nepříznivě a masově přibývalo jejich mrtvých vojáků (když přitom o nějakých dvacet let dříve prezident Truman naopak odvolal z korejského bojiště velmi populárního generála MacArthura kvůli jeho návrhu použít jadernou zbraň, vyvolalo to v zemi velkou vlnu protestů). Svého času jsem dokonce narazil na výrok, samozřejmě uvedený v nadsázce, že Spojené státy nakonec neporazily jihovietnamští partyzáni, nýbrž deník The New York Times, jelikož právě ten v roce 1971 na své titulní straně zveřejnil, jak se věci ve skutečnosti mají, pokud se dotyčného ozbrojeného konfliktu týče.