Svobodné volby, záruka demokracie?

„Jsou to především volby, které tvoří základní kámen demokracie,“ napsal před týdnem v Mladé frontě Dnes jeden z jejích čtenářů. Má v zásadě pravdu, ovšem jsou i případy, kdy to tak docela neplatí. 

Tím asi nejznámějším byla samozřejmě situace v Německu začátkem třicátých let minulého století, kdy se k moci dostal Hitler. Jeho NSDAP totiž získala ve volbách – tehdy ještě demokratických, protože se jí zúčastnila i celá řada dalších politických stran - v roce 1932 zdaleka nejvíc hlasů, konkrétně třicet sedm procent. 

K něčemu do jisté míry podobnému pak došlo v roce 1991, ten koncem dvacátého století, kdy volby tentokrát v Alžírsku vyhrála Islámská fronta spásy fundamentalistických muslimů (nová ústava, schválená o dva roky dříve, totiž povolila i opoziční strany), v tomto případě ovšem zasáhla armáda, a výše zmíněná strana byla zakázána. K vojenskému převratu ostatně došlo již o necelých dvacet let dříve také v jihoamerickém Chile, kde byl násilně svržen levicový prezident Salvador Allende, který přitom v roce 1970 zvítězil v regulérních volbách, i když jen těsně.

Pokud bychom pak měli uvést příklad z naší země, byla by to asi situace z roku 1946, kdy „až do roku 1990 poslední volby provedené v systému politické soutěže“, abych volně citoval z Wikipedie, vyhrála komunistická strana. Ta získala jednatřicet procent všech mandátů, zatímco druhá v pořadí, tedy národně-socialistická, pouze osmnáct.

Nerad bych, aby tato má úvaha vyzněla jako nějaká demagogie, jen upozorňuji, že ani tajné a tudíž v zásadě svobodné volby (tedy pokud si někdo hlasy lidí nekupuje) nemusí být nutně vždy základním kamenem demokracie. Abychom však byli objektivní, něco takového možná nakonec netvrdí ani ten čtenář zmíněný v úvodu, protože ve svém dopise redakci zároveň píše, že nechce projevy demokracie „uzavírat do lístku hozeného do urny“.