Okradl i režiséra Spielberga a ve vězení měl alespoň monopol na obchod s čokoládou

Minulý týden ve středu oznámila světová média, že zemřel Bernie Madoff, údajně největší podvodník v dějinách Spojených států (a možná i světa, to nevím).

O den dříve přitom uvedla stanice Prima Zoom nesmírně zajímavý dokument o tomto americkém finančníkovi, v době natáčení ještě žijícím. V okamžiku smrti mu bylo dvaaosmdesát, takže z celkových sto padesáti let, které „vyfasoval“ v roce 2009, strávil za mřížemi vlastně jen zlomek (v roce 2019 mimochodem požádal o milost - nebo alespoň zkrácení trestu - Donalda Trumpa, žádné odpovědi se však od prezidenta nedočkal).

Madoff se k vině za své podvodné operace, kdy investorům, kteří do jeho firmy vložili finanční prostředky dříve, vyplácel úroky z peněz těch, co přišli později (šlo tedy o jakousi obdobu tzv. pyramidové hry, lidově označované za „letadlo“), přiznal, tudíž s ním podle autorů filmu nemusel proběhnout soud, takže jsem moc nepochopil, jaká instituce jej vlastně za ty mříže poslala, ale nejsem odborník na americké právo. Není mi ostatně ani úplně jasné, jak se podařilo vyřešit skutečnost, že v pokynech federální vlády pro udělování trestů za zpronevěru, jak jsem se pro změnu dočetl na internetu, se hovoří o ztrátách poškozených subjektů v maximální výši čtyři sta miliónů dolarů, zatímco tento člověk je obral o téměř šedesát pět miliard.

V době mezi svým zatčením a vynesením rozsudku Madoff odhadoval, že coby příslušník tzv. bílých límečků dostane nanejvýš deset let, ale spíš ještě méně, a zůstává skutečností, že tak vysoký trest, jaký nad ním byl nakonec vynesen, ještě žádný Američan jeho typu neobdržel. On sám se ostatně v této souvislosti označil za obětního beránka, který to „odnesl“ za všechny ostatní, přičemž poukazoval konkrétně na jinou investorskou společnost, která se v té době dopustila podobného finančního podvodu, i když ne tak rozsáhlého, a vůbec nebyla potrestána - podle něj proto, že šlo o právnickou osobu, nikoliv fyzickou.

V dokumentu vystupovalo i několik amerických novinářů, přesněji řečeno novinářek, které se jeho případem zabývaly, a jedna z nich se odsouzeného finančníka během rozhovoru ve vězení zeptala, proč se po provalení zpronevěry nepokusil z USA uprchnout, když měl k dispozici mimo jiné jachtu a vlastní letadlo, on jí však odpověděl, že o něčem takovém nikdy neuvažoval. „Velcí podvodníci jsou vždy přesvědčeni, že jim nakonec všechno projde,“ připomínají v této souvislosti autoři filmu.

Svou firmu Madoff založil už v roce 1960, s pouhými pět tisíci dolary vydělanými ve svém dosavadním zaměstnání coby plavčík; původně se zaměřovala jen na drobné klienty, nakonec však vyrostla v jednoho z největších hráčů na Wall Street. V dokumentu se uvádí, že jako vůbec první začala informovat o cenách akcií online, tedy přes počítač, přičemž z tohoto systému nakonec v roce 1971 vznikla druhá, paralelní americká burza zvaná NASDAQ.

Madoff byl člověk velmi mazaný, potenciálním investorům například nabízel výnos dosahující pouze sedm procent, aby se nevystavoval podezření, že je podvodníkem. Svou firmu navíc prezentoval coby jakýsi uzavřený klub jen pro vyvolené, takže když se na ni někdo obrátil se zájmem o zhodnocení svých finančních prostředků, nejdříve se dočkal odmítnutí a teprve po nějakých čtrnácti dnech se ozval jeden ze zaměstnanců a sdělil mu, že pan majitel udělá v jeho případě výjimku a peníze přijme.

Madoff také dělal dojem člověka nesmírně důvěryhodného, každý, kdo s ním jednal, získal pocit, že investováním do jeho firmy může jen získat. Navíc byl židovského původu, takže finanční prostředky mu svěřily i nadace, které provozovali filmový režisér Steven Spielberg a nositel Nobelovy ceny za literaturu Elie Wiesel.

Velmi úsměvné bylo, když se v dokumentu objevil záznam jakési televizní debaty, během níž Madoff prohlašoval, že hrát falešně na amerických finančních trzích je v důsledku obrovské regulace naprosto nemožné. Komise pro kontrolu burz a cenných papírů (SEC) přitom v jeho firmě provedla řadu revizí, ale nikdy nic neobjevila, a když se na to nakonec při slyšení v Kongresu jeden ze senátorů ptal představitelky dotyčné vládní agentury, nejen že nedokázala odpovědět, ale dokonce to vypadalo, že je na pokraji nervového zhroucení.  

Komise navíc vůbec nereagovala na četná upozornění jistého finančního analytika z Bostonu, že jde v daném případě o podvod. Tento člověk, který byl zároveň špičkovým matematikem, si totiž dal tu práci a na základě přístupných údajů vypočetl, že jich prostě Madoff nemohl dosahovat (a navíc mu připadalo velmi podezřelé, že pozitivní zhodnocení vkladů vykazoval i v období ekonomické recese).

Zajímavé také je, že mnozí z lidí, kteří v jeho firmě měli peníze, o tom vůbec nevěděli, posílali je na svůj účet u nějaké klasické banky, ty je však dál investovaly. To se týkalo například střadatelů ve Francii.

„Tak dlouho se chodí se džbánem, až se ucho utrne“, praví přísloví. Nakonec už Madoff nedokázal celý systém udržet a přiznal se svým dvěma synům, jak se věci ve skutečnosti mají, načež ti otce, kterého přitom do té doby velmi obdivovali, šli oznámit příslušným úřadům (starší z nich, Mark, se o dva roky později ve svém bytě dokonce oběsil).

Ale to nejlepší na konec – za mřížemi, jak autoři dokumentu poznamenávají v jeho závěru, Madoff tak úplně na svou předchozí činnost nerezignoval, jelikož tam začal obchodovat s čokoládou a nakonec se stal pro ostatní spoluvězně jediným jejím dodavatelem. Jak něčeho takového dosáhl, to už jsme se z filmu nedozvěděli.